Zase ta literatura..

[f-007]

Mam tu 5 knih ktery mam zvladnout do nekolikateho ledna ani sam nevim.. za kazdou knihu vam poslu 200 crd...

Ke kazde knize potrebuji tohle: Nazev,autor,charakteristika knihy,strucny obsah.

1)Křest sv. Vladimíra - Karel Havlíček Borovský

2)Máj - Karel Hynek Mácha

3)1.divadelní hra - Josef Kajetán Tyl

4)Chrám Matky Boží v Paříži -Edgar Allan Poe

5)Jedna Povídka od Edgara Allana Poea. (jakoukoliv krome uz zadane)

[Ďáblův Žoldák 666]

Karel H. M. http://uloz.to/267712/karel-hynek-macha-maj.pdf

Mám jen tohle,už nemám trpělivost to googlit:D Škoda že sem měl odkaz na ebooks tam bylo skoro 4000 knížek tam bys tyhle našel,ale já už to smazal:ziped:

[f-007]

sry khamo ale ja nechtel abys mi poslal knizku ale abys tu knizku zpracoval do formatu jak jsem to napsal vise jakoby do ctenarskeho deniku :D ale stejnak dik..

[Ďáblův Žoldák 666]

sry khamo ale ja nechtel abys mi poslal knizku ale abys tu knizku zpracoval do formatu jak jsem to napsal vise jakoby do ctenarskeho deniku :D ale stejnak dik..

Ahhh kurv* tak to sorry,já myslel že chceš najít:D Tohle už bohužel neumim:)

[Cloud.M@-T€R]

Chrám Matky Boží v Paříži - nená E.A.Poe ale Victor Hugo :)

[f-007]

cloud aha no to ja nevim xD cloude hodis mi to sem? :D

[G.I.S.M.]

Takhle nejak si to predstavujes?

Karel Havlíček Borovský - Křest sv. Vladimíra

Bibliografické údaje: Knihu napsal Karel Havlíček Borovský a ilustroval ji Jiří Šalamoun. Byla vydána v nakladatelství Československý spisovatel v Praze roku 1990. Kniha má 320 stran. V knize je obsaženo více děl od K.H.Borovského (Král Lávra, Tyrolské elegie, O posledních věcech člověka, ...).

ZAŘAZENÍ DÍLA:

Text je psán formou poezie, tzn. dělen do slok a veršů. Je zachováno poměrně pravidelné rýmování, verše jsou dynamické, jednoduché, krátké, a protože byl použit trochej, i přirozené a dobře čitelné. Samotná báseň je čistě epická, bez obrazných pojmenování a figur. Děj se odehrává v carském Rusku přibližně na přelomu 9. a 10. století za vlády cara Vladimíra. Námětem je rozporuplné postavení boha a církve v období ruského absolutismu, spor duchovní a světské moci a problémy, které nastanou při převaze jedné z nich.

OBSAH DÍLA:

Car chystá oslavu svých narozenin, žádá boha Peruna, aby mu při té příležitosti zahřměl, bůh se však bouří a odmítá. Car je jeho odmítnutím otřesen a Perunovi vyhrožuje trestem. Perun si stěžuje na své postavení, na znevážení své pozice a zlehčování smyslu jeho existence. Přichází proces s Perunem. Soud však neshledává Peruna vinným. Král ho tedy povolává k vojenskému soudu – ten soudí pouze podle oka a může tedy všechno. Perun je odsouzen k smrti - vlečen na koňském ocasu, svázaný a bezmocný. Nadchází poslední fáze trestu - Perun je utopen. Je poukázáno na bezmocnost jedince proti carské vůli. Zemřel jediný bůh, ale církev žije dál, nemá ale smysl, lidé se totiž nemají koho bát a lid chce zrušit všechny povinnosti k ní - např. desátky. Církev si sjednává audienci u cara a výsledkem je rozhodnutí, že musí být zvolen nový Bůh.

Car svolává své rádce, ti ale prosazují každý jen své zájmy - nakonec je rozhodli Boha hledat pomocí inzerátu. O bezbožnosti v Rusku se dozvídá Vatikán a vysílá na pomoc jezuity. Jezuité popisováni jako bezcharakterní moci a majetku chtiví kariéristé. Nejvýznamnější světové církve se ucházejí o působení v Rusku, přichází mnoho lidí a Rusko se těší rozkvětu.

HLAVNÍ POSTAVY:

Car - samolibý, musí být vždy po jeho, když se někdo vzpříčí jeho vůli, je za to potrestán, těžko zvládá následnou krizi v Rusku.

Perun - Bůh, který neudělal to, co mu car - člověk - nařídil a ten ho za to odsoudil, s jeho smrtí se ztratila autorita k církvi a k víře

FORMA:

Báseň je rozdělena na deset zpěvů. Kniha je doplněna o informace a poznatky ze zápisků a o reakce různých spisovatelů a novinářů na Havlíčkovo dílo. Děj je popisován er-formou. Použitým jazykem je starší čeština, časté jsou nespisovné výrazy a dokonce vulgární slova jako "srát" nebo "hovno".

[f-007]

presne tak dik uz jsem ti poslal 200crd jakozto za prvni knizku :D..

[G.I.S.M.]

2

Karel Hynek Mácha - Máj

Bibliografické údaje: Vydalo nakladatelství Mladá fronta Praha v roce 1986 jako svou 4820. publikaci, výtvarný redaktor Jiří Svoboda, technická redaktorka Jaroslava Jiskrová

DĚJ:

V prvním zpěvu nás básník okouzluje krásou májové přírody, která má láskou podbarvený podtext. I Jarmila čeká na svého milence Viléma. U břehu spatří člun a dívka padá příchozímu kolem krku, ale poznává, že se to není ten, na koho čeká. Místo milence přichází Vilémův přítel a přináší zprávu, že Vilém "strašný lesů pán" bude příštího dne popraven pro zavraždění svého otce. Vilémův druh, který přinesl Jarmile tuto smutnou zprávu, vsedl do člunu a zanechal dívku jejímu osudu. Jarmila v zoufalství skočila ze skály do jezera. S ironií vrací básník v závěru vstupní milostný motiv: "Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!"

Ve druhém zpěvu je Vilém ve vězení, uvědomuje si, že je to jeho poslední noc v životě, a očekává s hrůzou následující den. Je spoutaný na rukou i na nohou. Přemýšlí o věčnosti, smrti, o posmrtném životě a děsí se toho, "co se nic nazývá". Do tmavých myšlenek vklouzne na okamžik jasným paprskem vzpomínka na milenku a Vilém šeptá: "Ach, ona, ona. Anděl můj! Proč klesla dřív, než jsem ji znal?" Vzpomíná i na své mládí, kdy ho otec vyhnal z domova a on se stal strašný lesů pán, také na celou minulost a zase se vrací k tomu, "co se nic nazývá". Byl tak zamyšlen do svých myšlenek, že ani nezpozoroval příchod strážníka, kterého probudil vězňův neklid a řinčení řetězů. Strážník se zaposlouchá do Vilémovy samomluvy a s hrůzou odchází. Celý výjev na něj působil tak, že ho od té doby nikdo neviděl, aby se usmál.

V prvním intermezzu se venku zatím chystají duchové na popravním místě, aby přivítali mezi sebe odsouzenou duši. Celá příroda mluví o tom, co mu přichystá na uvítanou: Žáby z bažiny ("My odbudem pohřební zpěv."), Vichr po jezeru ("pohřební hudbu vichr má"), atd.

Ve třetím zpěvu se objevuje kontrast nádherné přírody a těžkého Vilémova osudu. Z města vychází průvod vojska s odsouzencem. Za nimi se táhnou zástupy lidu. Když Vilém stojí na popravním místě, shlíží naposledy na tu krásu přírody a zdraví svou rodnou zemi. Pak je stať, jeho tělo je lámáno úd po údu na kole a na kůl je dána jeho hlava. Třetí zpěv končí připomínkou začátku.

Je pozdní večer - druhý máj -

večerní máj - je lásky čas,

hrdliččin zval ku lásce hlas:

"Viléme! Viléme!! Viléme!!!"

Ve druhém intermezzu opuštěná tlupa loupežníků truchlí pro svého pána. "Pán náš zhynul, zhynul, zhynul," naříkají nejprve šepotem, až dochází k řevu loupežníků.

Ve čtvrtém zpěvu do děje vstupuje sám básník, když navštíví místo sedm let po Vilémově smrti. Připadá mu, že jeho život je podobný Vilémovu osudu. Lituje ztraceného mladého života i svého vlastního, jelikož se do jisté míry s Vilémem ztotožňuje. Celý máj končí opět známou frází:

Je pozdní večer - první máj -

večerní máj - je lásky čas,

hrdliččin zve ku lásce hlas:

"Hynku! - Viléme!! - Jarmilo!!!"

HLAVNÍ POSTAVY:

Jarmila - poctivá dívka, oddaně čekající na návrat svého milence

Vilém - má představovat autora, autor s ním cítí. Žárlivý, pomstychtivý, bouří se proti společenským konvencím a soudu

Hynek - sám autor, zamyšlený a depresivní

UKÁZKA ZAUJETÍ:

Leč strážný nepohnutě stojí,

po tvářích se mu slzy rojí,

ve srdci jeho strašný žal.-

Dlouho tak stojí přimrazen,

až sebrav sílu kvapně vstal,

a rychlým krokem spěchá ven.

On sice - dokud ještě žil -

co slyšel nikdy nezjevil,

než navždy bledé jeho líce

neusmály se nikdy více.

JAZYKOVÉ ZPRACOVÁNÍ:

Objevují se zde mnohé básnické prvky, je použito hlavně básnické prózy a jazyka tehdejší doby. Rýmy jsou střídavé, obkročné a sdružené.

Gradace - temná noc, temnější mně nastává; metafora, personifikace - jezero zvučelo tajný bol; metonymie - Zve k lásky hrám, hrdliččin hlas.

MÍSTO A DOBA DĚJE:

Děj se odehrává především v přírodě někde v okolí Bezdězu a Doks. Také ve vězení. Někdy v 19. nebo 18. století.

JAKÝ PROBLÉM DÍLO ŘEŠÍ:

Dílo řeší problém tehdejší společnosti, touhy člověka po svobodě a lásce, schopnost obětování se pro ni.

HLAVNÍ MYŠLENKA:

Zobrazit soudy a nevolnost lidí v tehdejší době. Lidé by se měli zamyslet nad možnostmi svobody a nezahazovat zbytečně svůj osud. Taky láska dvou lidí, která na nesvobodu doplatila. Oslavuje se zde také krása májové přírody.

[G.I.S.M.]

3)1.divadelní hra - Josef Kajetán Tyl

Predpokladam ze to ma byt Fidlovačka ze?

[G.I.S.M.]

3

Josef Kajetán Tyl - Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka

Hra byla poprvé hrána 21.12.1834 ve Stavovském divadle při benefici F.Šroupa, který k ní složil hudbu.

Fidlovačka byla pražská slavnost ševců a konala se v Nuselském údolí ve středu po Velikonocích.

Na jedné straně stojí omezení měšťáci, kteří se odcizují své vlasti, na straně druhé je pak pražský lid stojící při sobě a bojující za obrození českého národa.

HLAVNÍ POSTAVY:

Antonie Mastílková - máselnice

Lidunka - její neteř

Václav Kroutil - švec

Andreas Jammerweil - Němec ve službách Mastílkové

Margareta - Němka, hospodyně u Mastílkové

Kozelka - dohazovač

Dudéc - pražský švihák

Mareš - muzikant

DĚJ:

Máselnice Mastílková zbohatla a hraje si na paní, zve si bohaté hosty a umělce, kteří se jí za zády posmívají. Svou neteř Lidunku chce provdat za jednoho z nich, barona Dudéca a sráží se s vlasteneckým sousedem, ševcem Kroutilem, jehož syn Lidunku miluje. Záletný švihák Dudéc zatím žertuje i s hospodyní Mastílkové, starou pannou Margaretou, po níž již delší dobu vzdychá sluha Jammerweil.

Mladým lidem v jejich lásce pomáhá dohazovač Kozelka. Spolu s Jammerweilem odhalují na slavnosti barona Dudéca jako obyčejného podvodníka. Mastílkové se konečně otevírají oči a svoluje ke sňatku Lidunky s Jeníkem.

Ve Fidlovačce zazněla poprvé naše národní hymna "Kde domov můj". Zpíval ji zde slepý houslista Mareš.

[G.I.S.M.]

4

Victor Hugo - Chrám Matky Boží v Paříži

Paříž, 15.století, francouzská společnost za vlády krále Ludvíka XI.

IDEA DÍLA:

Hugo chtěl tímto románem nejspíše poukázat na různé vrstvy obyvatel Paříže, na to jak jsou prohnilé a zkažené. Myslím si, že sympatizuje přitom s cikány. Ukázal zde však, že i vyděděnec společnosti, kterého všichni nesnáší, dovede velmi milovat a za svou lásku i obětovat život. Na druhé straně je kněz, pomocník Boží, od kterého by to nikdo nečekal, že dovede být pokrytecký, otřesný a zlý.

TÉMA DÍLA:

Tato kniha vypráví o lásce ošklivého, přírodou nezdařeného a společností zavrhovaného Quasimoda, zvoníka z chrámu Matky boží, ke krásné všemi obdivované cikánské tanečnici Esmeraldě.

OBSAH DÍLA:

Esmeralda, vlastním jménem Anežka, se narodila v Remeši matce jménem Sedmikráska, která měla pověst lehké dívky (milenka několika pánů). Sedmikráska svou dceru od narození milovala, s láskou jí šila a vyšívala překrásné oblečení. Když byl Esmeraldě necelý rok, přijeli do Remeše cikáni, ubohou Sedmikrásku popadla zvědavost, chtěla vědět jaký osud čeká její dceru. S předpovědí byla velice spokojená, cikánky její dceři předpověděly, že bude královnou. Ze samé radosti odběhla něco nakoupit do města, Esmeraldu nechala doma, a než se vrátila, Esmeralda zmizela. Zůstala po ní pouze jedna vyšívaná botička a ošklivé, jednooké dítě, které dala Sedmikráska do kostela. Po neúspěšném pátrání se nechala zazdít do komůrky na náměstí Gréve, kde se o vodě a chlebu modlila k bohu, aby jí vrátil její dítě.

Dítěte, které Sedmikráska odložila, se ujal Klaudius Frollo, arcijáhen (kněz a kaplan) z chrámu Matky boží, pojmenoval ho podle jeho vzezření Quasimodo a vychovával spolu se svým bratrem Janem (Jan Frollo ze Mlýna). Po několika letech se Quasimodo stal zvoníkem v chrámu Matky boží. Svého adoptivního otce obdivoval a poslouchal na slovo. Esmeralda byla vychována ve "Dvoře divů" cikány, zloději a tuláky. Naučila se tančit, zpívat, hrát na bubínek a dělat různé kousky se svou kozou jménem Džali. Když umírala cikánka, která se o ni starala, dala jí na krk váček a předpověděla jí, že najde-li druhou botičku, ocitne se v náručí matky.

V osudný den, kdy se Esmeralda a Quasimodo poprvé viděli, se hrála mystérie (hra). Autorem byl mladý básník jménem Petr Gringoire. Tyto hry bývaly velice zdlouhavé a nezábavné, lidé se nebavili. Nakonec tato hra skončila neúspěchem. Lid se začal bavit volbou krále bláznů, kterým se stal Quasimodo. Když ho vynášeli ze sálu na ramenou, tancovala Esmeralda na náměstí Gréve. Celý zástup se zastavil a uchváceně sledoval její tanec, mezi nimi i Petr Gringoire, který byl jejím tancem fascinován. Esmeralda ukončila své vystoupení, vybrala peníze a odcházela. Petr Gringoire jí následoval temnými uličkami Paříže. Najednou se objevili dva muži a snažili se Esmeraldu unést. Petr chtěl zasáhnout, ale mohutnější z mužů ho uhodil. Naštěstí pro Esmeraldu tudy zrovna projížděli lučištníci krále (Ludvík XI) se svým velitelem kapitánem jménem Phoebus ze Chateaupersu, který zajal jednoho z únosců. Stal se jím Quasimodo, který byl odsouzen na pranýř (kolo). Esmeralda se do pohledného kapitána zamilovala.

Petr Gringoire, který se probral z bezvědomí, zůstal po neúspěšné mystérii bez peněz, i začal se potloukat po Paříži. Došel až do "Dvora divů" (město zlodějů, žebráků, cikánů, tuláků), kde ho zajali a v krčmě představili svému králi Kulhavému Špindírovi. Špindíra mu dal úkol, který nesplnil. Za to byl odsouzen k oběšení a od tohoto rozsudku ho mohla uchránit jen žena, která by byla ochotná si ho vzít. Za manžela si ho dle starého obyčeje rozbitého džbánu vzala Esmeralda (džbán se rozpadl na 4 části, toť věští 4 roky manželství).

Esmeralda nemohla zapomenout na krásného kapitána Phoebuse, který byl již zasnouben, přesto si dal s Esmeraldou dostaveníčko. Phoebus byl nadšen, že se o něj zajímá krásná dívka a spolu se svým přítelem Janem Frollem se opili. Nevšimli si však, že je někdo sleduje. Když kapitán mířil na místo setkání, tento muž ho oslovil a žádal, aby ho vzal sebou. Kapitán nebyl proti, zavedl muže do komůrky, odkud měl dobrý výhled do druhého pokoje, kde byla Esmeralda. Tímto tajemným mužem byl arcijáhen, který se do Esmeraldy zamiloval. Kapitán se pokusil Esmeraldu políbit, avšak knězi se jeho počínání nelíbilo, proto ho napadl a bodl nožem. Esmeralda, když spatřila rozčíleného kněze, jak se na kapitána řítí se zbraní v ruce, omdlela. Hlídka je našla uprostřed kaluže krve, Phoebuse odnesli k lékaři a Esmeraldu uvěznili. Byla obviněna z čarodějnictví a odsouzena spolu se svou kozou Džali ke smrti oběšením na náměstí Gréve. Esmeralda nevěděla, že Phoebus žije, a proto byla se svým osudem smířena. Ve vězení ji navštívil kněz a nabídl jí záchranu, zůstane-li s ním. Ona jej však odmítla.

V osudný den popravy ji Quasimodo unesl stráži, která ji střežila v průběhu cesty k náměstí Gréve, do chrámu Matky boží. Tento chrám se stal Esmeraldiným azylem, neboť zde byla chráněna. Quasimodo pečoval o Esmeraldu s láskou, odkryl jí své city, ale Esmeraldu odrazovala jeho ošklivost. V době jejího ukrývání zjistila, že její kapitán žije. V té době byl v Paříži král, který zrušil ochranu chrámu nad Esmeraldou a nařídil, aby byla odvedena z chrámu a podrobena stanovenému rozsudku. Arcijáhen vymyslel útěk a svěřil se s ním Petrovi.

V noci před popravou začali chrám Matky boží obléhat zloději, tuláci a cikáni, kteří chtěli Esmeraldu zachránit. Hluchý Quasimodo si myslel, že jí chtějí ublížit, začal se tedy bránit a několik jich zabil. Tohoto zmatku využili Petr G. a arcijáhen k vysvobození Esmeraldy a její kozy k útěku na druhou stranu Seiny. Petr odešel s kozou a Esmeralda zůstala sama s arcijáhenem, který jí vyznal lásku a slíbil, pokud s ním zůstane, že ji vysvobodí. Esmeralda odmítla.

Arcijáhen ji odvedl na náměstí Gréve, kde ji nechal pohlídat paní, žijící v tzv. myší díře, o níž bylo známo, že nemá ráda cikány. A poté ji šel udat. Esmeralda si začala ze zoufalství s paní povídat a pomocí vyšívané botičky zjistila, že je to její matka. Sedmikráska vytrhla ztrouchnivělé mříže a vzala Esmeraldu k sobě do komůrky zrovna ve chvíli, kdy na náměstí přijížděla královská garda pátrající po Esmeraldě. V ní byl i Phoebus, kterého když uslyšela, prozradila se. Kat ji odvlekl k šibenici, kde byla oběšena.

Quasimodo si v tom zmatku ani nevšiml, že Esmeralda zmizela. Viděl pouze kněze, jak stoupá na věž. Následoval ho, a když se podíval směrem, kam kněz upřel svůj zrak, spatřil šibenici a na ní bezvládné tělo Esmeraldy, shodil arcijáhena z věže. Když přišli arcijáhena pohřbít, nemohli Quasimoda nalézt, zřejmě odešel.

Až po několika letech se zjistilo, že odešel za svou milovanou Esmeraldou, respektive do sklepení na Montfaucon (pohřebiště oběšenců). V tomto sklepení byly nalezeny dvě kostry, jedna ženská a druhá mužská, kterak ji objímá. Jedna kostra byla Esmeraldina a ta druhá Quasimodova.

CHARAKTERISTIKA POSTAV:

Quasimodo - hlavní postava románu Victora Huga Chrám Matky boží v Paříži. Byl nalezené dítě a své rodiče nikdy nepoznal. Žil s knězem (arcijáhen), který ho vychovával, v chrámu Matky boží.

Quasimodova osoba byla příkladem nestvůrnosti. Pokud se mu někdo podíval do neforemného obličeje, spatřil čtverhranný nos, podkovovitá ústa, maličké levé oko, zakryté huňatým zrzavým obočím, zatímco pravé oko se téměř ztrácelo pod ohromnou bradavicí, neuspořádané zuby, tu a tam vylámané jako cimbuří pevnosti, odulý ret, přes nějž přečníval jeden zub jako sloní kel, a bradu s dolíkem. Ohromná hlava, na níž se ježily zrzavé vlasy, mezi oběma rameny obrovský hrb, jehož protějšek se rýsoval zpředu, stehna i nohy tak podivně zkroucené, že se mohly dotýkat jen koleny a zpředu se podobaly dvěma srpům, jejichž držadla se dotýkají, chodidla široká, ruce obludné.

Esmeralda - jedna z klíčových postav románu Victora Huga Chrám Matky boží v Paříži. Vyrůstala mezi spodinou Paříže v tzv. Dvoře divů - město cikánů, zlodějů a tuláků.

Esmeralda nebyla veliká, ale její štíhlá postava se nesla tak vznosně, že se zdála vysoká. Byla snědá, avšak bylo možno tušit, že ve dne má její pleť krásný zlatavý odlesk. Obličej jí lemovaly dlouhé vlnité černé vlasy a pod černým obočím vykukovaly velké černé oči. Mezi nimi se krčil krátký tupý nos, ústa však měla krásně tvarovaná a plná. Příliš se nezakrývala, a proto byla pěkně opálená.

Dovedla překrásně tančit, zpívat a hrát na bubínek. Chodila spoře oblečená, nosila přiléhavý zlatý živůtek a pestré vzdušné šatečky s nahými ramínky. Nejlepší kamarádka, které svěřovala své starosti i radosti, byla její koza Džali. Ve své mladičké nevinnosti se celým svým srdcem zamilovala, a tato láska byla jejím koncem.

Klaudius Frollo - učenec, pomocník Boží, ničema a bídák, pohledný, ale zlý, hrubý. Je schopen milovat a zároveň nenávidět.

KOMPOZICE DÍLA:

Hlavní hrdina - Quasimodo vede osamělý život, příslušník nižší vrstvy

Postavy - cikáni, zloději, tuláci - vyděděnci společnosti

Prostředí - Quasimodo žije pouze v chrámu, spodina Paříže - Dvůr divů Děj - složitá zápletka; nešťastná láska Quasimoda k Esmeraldě, kněze k Esmeraldě, Esmeraldy ke kapitánovi (Phoebus)

JAZYKOVÉ PROSTŘEDKY:

V románu je převážně použitý spisovný jazyk. Záleží však na vrstvě lidí, ve které se děj odehrává. U nižších vrstev jsou také prvky hovorové řeči. Romantické prvky.

Děj se odehrává v minulosti. Celý děj je vystavěn na kontrastech, např. kontrast Quasimodo x Esmeralda; krása x ošklivost, chrám, je jako symbol klidu a míru x problémy, jež se v něm odehrávají. Námětem celého románu jsou však nešťastné lásky: Láska Quasimoda k Esmeraldě; Esmeraldy k Phoebovi a Frolla k Esmeraldě. Všechny tyto lásky končí špatně. Quasimodo je na úplném okraji společnosti, která ho odmítá a přesto se chová lépe, než mnohem výše postavený kněz. Záhada je zde skryta v záhadném amuletu, jež nosí cikánka na krku a jež ji v samotném závěru přivede k její matce - dětská botička, která byla jedinou vzpomínkou na její matku. Cikáni jsou symbolem svobody, pro jejich volný kočovný život. Nejsou ničím vázáni, žádnými pravidly ani konvencemi.

[G.I.S.M.]

5

Edgar Allan Poe - Jáma a kyvadlo

Vydavatelství: Mladá fronta, Praha, 1988

Přeložil: Josef Schwarz

Žánr: povídka

Místo děje: žalář v Toledu

Hlavní postava: odsouzenec, který byl ve vězení týrán a nucen ke smrti padnutím do jámy anebo probodnutím čepelí

DĚJ:

Tahle povídka vypovídá o člověku odsouzeném k smrti v Toledu. Když po vynesení rozsudku omdlel, odnesli ho do cely. Po probrání se bál otevřít oči, neobával se toho, co uvidí, ale že neuvidí vůbec nic. Konečně se odhodlal otevřít oči a jeho nejhorší představy se naplnily - kolem byla jen černá tma.

Vstal ze země a opatrně šmátral rukama kolem sebe. Snažil se zahlédnout alespoň malý paprsek světla, ale marně. Odhodlal se udělat pár kroků a rukama narazil konečně na zeď. Rozhodl se změřit délku svého žaláře, a tak vrazil čepel do nějaké škvíry. Podlaha byla velmi vlhká a kluzká, upadl na zem a vyčerpáním usnul. Když se probudil, našel vedle sebe bochník chleba a džbán s vodou. Po jídle se rozhodl pokračovat ve vyměřování žaláře. Než upadl, ušel 52 kroků, po jídle ušel 48 kroků, a tak napočítal 100 kroků. Narazil ovšem na četné hrany, a tak nemohl určit, o jaký tvar jde.

Rozhodl se přejít taky celý prostor napříč. Přišlápl si cár svých šatů a upadl obličejem na zem. Byl zmaten, že brada se dotýká země a zbytek obličeje ničeho. Natáhl tedy ruce, pod nimi našel prázdno, a tak vydrolil malý úlomek a hodil jej do jámy, aby zjistil její přibližnou hloubku. Opět usnul, a když se probudil našel chléb a džbán vody. Ve vodě byla nejspíš omamná látka, protože hned zase usnul.

Po probuzení si hned všímá, že může rozpoznat své okolí, odněkud vychází paprsky světla. Ale v zápětí si uvědomí, že je připoután k nízkému dřevěnému rámu a může jen hýbat levou rukou, kvůli jídlu. Podíval se nahoru a zjistil, že nad ním visí kyvadlo s čepelí. Po chvíli se podíval kolem sebe a viděl spoustu krys, které vylézaly z jámy. Když se podíval opět nad sebe, spatřil, že dráha kyvadla zrychlila a kyvadlo kleslo níže. Zoufale přemýšlel, jak by se od odtud dostal. Po několika minutách, možná hodinách, ho napadlo potřít pásy jídlem, aby je krysy rozkousaly. Najednou se na něj vrhla spousta krys a pásy přežraly. Ovšem kyvadlo mu roztrhlo na hrudi košili a ještě dvakrát přejelo přes hruď.

Rychle vstal na kamennou dlažbu. Vtom se kyvadlo zastavilo a vyjelo zpět nahoru. Na zdech uviděl obrazy satanské postavy. Zdi se začaly rozžhavovat. Začal se měnit i tvar zdi. Stahovala se k němu a hnala ho doprostřed žaláře k jámě. Chtěl jakoukoliv smrt, jen nechtěl skočit do jámy. Posunoval se blíže a blíže k jámě, a když už byl smířený s tím, že zemře v jámě, uslyšel lidské hlasy. Natažená ruka zachytila jeho ruku právě v okamžiku, kdy klesal v mdlobách do jámy. Byla to ruka generála Lasalla. Toledo je v rukou spravedlnosti a odsouzenec je zachráněn.

[G.I.S.M.]

A je to vsechno.Doufam ze je zde vse co potrebujes a bude ti to k uzitku.Mozna by to chtelo jeste trochu poupravit.Udelat si osnovu a do te doplnit jednotlive knihy at to mas vsechno stejne.Dej si praci alspon s tim kdyz uz si se nenamahal hledat :)

[f-007]

Ty jo fakt moc dekuju jeste ti casem doplatim 200crd ktery me ted zbyvaj.. :D