VinceCZ

Špatně jsem to napsal. 5.02 M33.

Mám ted ten nejnovější Firmware, 5.33 . Zküsil jsem to nainstalovat podle návodu. Zapnu hru ale nic se neděje. Je to firmwarem, nebo musim stisknout ještě nějakou kombinaci kláves?

Nevím jak vy, ale jsem velký fanda povídek od Kulhánka. Sice jsem moc Hitchkokových hororových sketčů neviděl (a když tak hodně dávno), ale u Kulhánka by mohlo být něco podobného. Dokáže skvěle nabudit hororovou atmosféru v knížce, nevím, jestli by někdo dokázal tu atmosféru zfilmovat. Kupříkladu "Tak tedy Heil Hitler, ty svině", nebo "Smrt je nejlepší lékař". Tak třeba ukázka z druhého jmenovaného: “Ty děti..!” ozvalo se hystericky z hlubin. “Sou tady všude...” “Aha,” oddechl si Slintavka, “ty se tam daly snad čekat, ne? Ale je jich škoda,” pokračoval, když Alf dál mlčel, “já už na ně taky myslel. Bejt tady o měsíc dřív a mít s sebou pořádnej mrazák nebo něco takovýho... Jo...! Víš ty, co se dá dneska trhnout na takový mladý ledvině? Nebo na vočích, modrejch? Pche.” Odplivl si Charl rozladěně. “A voni si tam jen tak klidně hnijou a žerou je ryby!” . . . “A, Charle? Víš... Teď už tu žádný voči nejsou, Charle.” trhavě zachroptěla mlha. Právě kvůli tomuhle nemohl už dlouho spát; dokud jsou oběti anonymní, dá se s tím ještě nějak vyrovnat... . . . “Sem zase na palubě,” ozvalo se po několika minutách naplněných jen drnčivým oddechováním přepouštěcího ventilu. “Ty krabice jsou těžší, než jsem si myslel... Mám je přivázaný k opasku u břicha..., tak tak lezu, ale...” Mezery mezi větami se stále protahovaly. “Víš, Charle, mám... mám takovej pocit, že se tu něco změnilo, víš, sem zase u těch dětí. Che! Ten proud je snad silnější a silnější, víš, voda je teď jako gumová, ledově gumová, a takový ty závoje jemnýho bahna mě vobtejkaj jako letadlo v aerodynamickým tunelu... Ty děti sou tady blízko, hned za voknem, blizounko, stačí si tam posvítit, na ně... No jo. Voni se na mě za tím sklem koukaj..., za tim sklem...” Alfův hlas přešel do kvičivého šepotu, ale betonovým poklopem šílenství v něm, neprorazilo nic jiného, žádný pocit, nic..., snad jen bublavý smích, který už nemá nic společného s lidmi, a natož s jejich veselím. “Sou všechny srovnaný jako v kině v první řadě. Vlastně, che, dyť se na mě nemůžou, koukat! Dyť nemaj voči! To je vidět dost dobře. Sou kousínek vode mě. Hned za sklem... No aspoň je tou baterkou nevoslňuju, Charle, co myslíš? Ale některý dokonce votáčej hlavičky. Charle, myslíš, že bych je moh' vopravdu voslnit? To bych nechtěl... Hm..., ale to by se spíš votáčeli na druhou stranu, ne? Jako vode mě pryč, ne? Ty jejich hlavičky vypadaj jako zelený balónky na pouti. Vlásky jim tak vlajou... Ne, ty se mi nelíbíš, ty vošklivej chlapečku!” Hladina šílenství ve skřehotání a pochechtávání z hlubin brutálně stoupala.