Česká recenze na Bonusweb:
Uncharted 2: čekali jsme hodně, ale tohle je nářez
hodnocení BW: 95%
Neřekl jsem ani polovinu z toho, co jsem viděl, protože by mi nebylo uvěřeno. (Marco Polo)
.Zase jedno posunutí hranic
.GRAFIKA
.Atmosféra
.Hratelnost
.Scénář víc efektní než zajímavý
.Později nadpřirozená výdrž soupeřů
.Tentokrát neřídíte ani vodní skútr
Recenze
První díl nasadil laťku v žánru akčních dobrodružných her hodně vysoko. Druhý díl jej překonává. Uncharted 2: Among Thieves je hra, kvůli které se vyplatí koupit herní konzoli PlayStation 3, na níž exkluzivně vychází.
Nejprve si připomeňme, že série Uncharted je bezpečně ukotvena v žánru klasické "tombraidrovky". Proto případné výtky k tomu, že se tu jen běhá, skáče, střílí, mlátí a občas luští nějaký ten hlavolam, připomínají stížnosti na horor, který není dost legrační. Ostatně, subžánr hororových komedií, případně nechtěně humorných béček, má též své vlastní místo v nabídce. Komu výše uvedené herní činnosti nejsou po chuti, nechť se obrátí jinam a neruší zde svým otráveným obličejem. Protože dnes se co? Dnes se slaví.
Nestává se moc často, aby recenzentovi po spuštění hry spadla čelist. Popravdě řečeno, autorovi tohoto článku spadla už při spuštění jedničky, ale tentokrát poklesla ještě o kus níž. Ostrost a detailnost textur je totiž na konzolové podmínky přímo neuvěřitelná.
Dlužno dodat, že to neplatí úplně vždy, ale řekněme, že přes devadesát procent grafiky působí jako zjevení. Z výjimek mi utkvěly v paměti hlavně prkotiny typu neostrých mikrovlnných trub v Tibetu, jež zkrátka mají tu smůlu, že mikrovlnná trouba v Tibetu bije do očí.
Videa jsou snad ještě o něco lepší, ale zase jen o tolik, že to neruší pocit bezešvého splývání s hratelnými pasážemi. Mnohé CG filmy mohou zdejším texturám materiálů jen tiše závidět. A je úplně jedno, zda jde o používáním ošoupané řemení, odřený lak, špinavé sklo, oblýskaný kov. Cokoli. Pochybuji, že byste někdy viděli lepší déšť nebo sníh.
Jen mě mrzelo, že jsem nikde nezaznamenal pohyb mraků; zdánlivá maličkost, jež však pocit žijícího světa docela ovlivňuje.
Jedna věc mi ale přijde pro ohromující dojem z grafiky zcela zásadní. Ve hře nás totiž v drtivé většině případů obklopují VĚCI a ne jen nějaké herní makety. Tam, kde mají jiné tituly místo knihovny neostře otexturovanou bednu, tady prostě stojí knihovna a v ní jsou halabala nastrkané knihy. Do těch stojících na stole můžete i strčit a ony se skácejí na stůl.
Květináč je květináč, bicykl je bicykl, dům je dům a ne potěmkinská krabice. Uncharted učí člověka dívat se s despektem na předstírání. A to je veliká a, domnívám se, dosud ne zcela doceněná věc. Aniž bych znevažoval fantazii, jež udělá dítěti hangár z krabice od bot.
Na řadě míst působí péče ze strany tvůrců až poněkud maniakálním dojmem. Z toho prostého důvodu, že na to jednoduše nejsme zvyklí. Ani ze závěrečných titulků si asi neuděláme přesnou představu, kolik na tom doopravdy pracovalo lidí, natož kolik to celé doopravdy stálo. Člověku je až stydno, že tak nádhernými lokacemi jenom proběhne. Ovšem když si koupíte desetileté víno, je to něco podobného – je určené k tomu, aby se pilo, a hra, aby se hrála. Ale že se tahle hraje náramně.
Pravdou je, že hratelnost na rozdíl od grafiky vyslovené padání čelisti nezpůsobuje. Avšak vůbec ne proto, že by byla málo dobrá. Je skvělá! Ale zaprvé stejná jako posledně a zadruhé naprosto zastíněná právě grafikou. Hratelnost je jako skromný pracant v podpalubí, o němž víte, až když loď nepluje, jak má. Zde si lze dopřát pět obtížností "plavby": Very Easy, Easy, Normal, Hard a odemykatelnou Crushing, přičemž na Normal se zkušenější hráč prakticky nikde nezasekne.
Výjimkami potvrzujícími pravidlo jsou některá místa, kde se po vás chce konkrétní akce, případně dosažení jednoho určitého bodu. Například helikoptéra útočí raketami na místnost, ze které není úniku. Vůbec netuším, jak jsem se odtamtud asi na šestý pokus dostal, nakonec jsem jen náhodně zkoušel různá místa.
A také odolnost lebek některých pokročilých protivníků poněkud přesahuje rozumnou míru. I zde je ale přítomno vše, co potřebujete pro relativně pohodlný postup. A rozmístění checkpointů by zasloužilo zvláštní cenu.
Zapracovalo se na pěstních soubojích, kde s pár tlačítky vykouzlíte dosti pohledné bitky. Prim ale hrají střelné zbraně, kterých je jednak slušná a pestrá zásoba, jednak se s nimi výborně "pracuje". Což platí dvojnásob o ultimátně účinných pevných kulometech. Stejně jako minule si bohatě užijete skvěle vypadající i efektivní střelby z krytu; pouze házení ručních granátů odtud nějak nevychází podle představ, lépe je si poodstoupit od překážky. Jako nejspíš i v reálu.
Též na dopravních prostředcích si zastřílíte, jen je už tentokrát nebudete řídit; asi jediný krok zpět v celkově rozšiřující koncepci.
Pár nefér tipů Přestože na obtížnost Normal není hra těžká, pár špinavých triků se vždycky hodí. Tip číslo jedna: hrdina dokáže viset na libovolné hraně libovolně dlouho. Když se k ní někdo přiblíží, stačí stisknout tlačítko se čtverečkem a Nathan stáhne nešťastníka do hlubiny. Ideální na nabíhající grupu i jednotlivce - útočníci padají jeden za druhým jako ovce.
Tip číslo dvě: hrdinovy kamarádky Elena a Chloe se o sebe dovedou postarat, nikdy jim nedojde munice a hlavně se občas i strefí. Když je zle, jenom čekejte a nechte je chvíli pracovat. A když je párkrát úplně nejhůř a nemáte, kde se zašít, běhejte kolem dokola a nechte si silné soupeře aspoň předvařit. Zjistíte, že i zdánlivě obtížné situace jsou vlastně snadné.
Zajímavým prvkem je používání propanbutanových lahví. Ty se povalují v mnoha lokacích a po rozstřelení způsobí mohutnou explozi. Vzhledem k naskriptovaným událostem si je můžete strategicky rozmístit na místa, odkud vás při posledním pokusu překvapily nečekané čerstvé porce nepřátel. Poté si jen počkáte, pár přesných ran... a je vymalováno.
Též je třeba zmínit překvapivě efektivní stealth metody, jež si procvičíte v ryze kradmých lokacích. Co se týče umělé inteligence, zde hra z průměru nijak nevyniká, výše zmíněná odolnost řady protivníků vám ale i tak rozpumpuje krev.
Pokud jde o kvality scénáře, ten je, málo platné, všechno jiné, jen ne nějak zvlášť originální. Ba dokonce, pokud jsem napsal, že grafika zastiňuje hratelnost, pak scénář je jí až lehce zostuzen. Pohádka o zradě a exotické pouti za tajemným kamenem je nutnou součástí žánru, proti tomu nic.
Ovšem třeba přetahovaná se zlotřilými, po světovládě bažícími a současně přihlouplými Rusy se už trochu přejedla. Určitou dějovou plytkost ale kromě návykové hratelnosti vleče vzhůru i perfektní dabing, pasující k animaci jako ulitý. Též je třeba zmínit výbornou atmosféru, kdy je navíc po každém vrcholu připraven v zásobě nějaký ještě působivější.
Na ceduli stál a pořád ládoval K tomu málu, co se dle mého názoru dalo vyřešit lépe, přidávám ještě jeden bod: občas příliš okaté podřízení logiky naplánovanému efektu. Na jednom místě je například pro další postup nezbytné skočit na pouliční reklamu. K mému zděšení se však ukázalo, že z ní nejde slézt! Do toho se v okolí začali rojit nepřátelé, po kterých šlo střílet jen z pistole, neboť druhou rukou Drake visel na ceduli.
Vážně jsem nabyl nemilého dojmu, že se hra "kousla", protože jsem neúspěšně vyzkoušel opravdu všechny možnosti, kam se z reklamy natáhnout ke skoku – marně. Až v okamžiku, kdy jsem rezignovaně vypálil poslední náboj a pistole se zázračně z ničeho dobila, mi svitlo, že jde o autory připravenou akci. Což zamrzí každého, kdo "góly boží rukou" dvakrát nemusí. A pochopitelně se po zlikvidování posledního protivníka najednou z reklamy dostat dalo.
Velkolepé chrámy vám pak kromě úžasu připraví i nejeden hlavolam, náročný však spíše na běhání než na myšlení. Tím spíš, že je vše nakrájeno na stříbrném podnosu, takže když se máte podívat do notesu, svítí na obrazovce upozornění, jež nejde přehlédnout. A když se ani potom nevede, dostanete ještě nápovědu (!); tu lze ale v nastavení odmítnout. Kde jsou ty časy, kdy zákysy v Tomb Raiderovi doháněly slabší povahy až k pláči.
Bylo už sděleno vše podstatné? Zdaleka ne. Teď přichází ten moment, kdy Horst Fuchs řekne "tohle je naprosto šílené" a položí na stůl celou další kompletní sadu nožů: v našem případě multiplayer. Bohužel, hra na rozdíl od televizních kudel dosud v prodeji není, takže se mi podařilo spustit pouze Custom Game.
Přestože bylo údajně na síti celých šest hráčů, nenašel jsem nikde žádného. Alespoň jsem si tedy vyzkoušel, že se hraje v lehce upravených lokacích singlu, zbraní se všude povaluje dostatek a vše běží stejně detailně a spolehlivě jako při hře jednoho hráče. V tomto případě až příliš doslovná pravda.
Multiplayer by si tudíž vzhledem k okolnostem nejspíš zasloužil samostatný článek; zatím mohu jen tlumočit z dostupných zdrojů, že kromě tradičních soupeřivých módů až pro desítku hráčů obsahuje i krátké kooperativní scénáře pro tři, typu společné ochrany vesničanů. Nechybí ani možnost nakupovat různá v boji nápomocná vylepšení za oběživo, získávané hraním, podobně jako si v singlu kupujete skiny.
Příběh jsem pokořil na dva noční zátahy za patnáct hodin a dvacet tři minuty na obtížnost Normal. Nalezl jsem dvacet šest pokladů ze sta, což znamená svištění chodbami stylem namydleného blesku. Hra má tudíž potenciál vydržet o dost déle.
A teď už si jen shrňme: Uncharted 2 Among the Thieves je obsahem docela běžná, ale zpracováním naprosto nebývale, neporovnatelně až přelomově neběžná hra, kvůli níž samotné stojí za to si pořídit "péestrojku". Vizuálním kvalitám titulu se v zásadě velmi prostý svět hledačů pokladů stává až poněkud těsným. Každopádně ale hledíme do budoucnosti s větším optimismem než kdy předtím.
