hele nezlob se ale f3ar osvetleni pribehu je v kazde recenzi(ci v kazde druhe)
pribeh
Ano, jsme tak trochu jako Peacockova rodina z Akt X. Naše maminka je bestie a my dva bráchové jsme se dřív škádlili o dost víc, než je mezi sourozenci normální. Teď spolupracujeme, abychom naši máti zlikvidovali. Má porodit zrůdu, co už kope v jejím lůně. Znásilněný soldát Michael Beckett z Projectu Origin dostane potomka a tohle stvoření prý definitivně pohřbí celý svět. Svět, co proslul pod známkou F.E.A.R. Já, Point Man – kladný hrdina z prvního dílu, i můj ďábelský bratr Paxton Fettel, máme stejný cíl. Zabít Almu.
Ke společnému bezpečnostnímu opatření nás ale vedou zcela jiné pohnutky. Psychopat Paxton si chce narozeného čerta ponechat pro vlastní experimenty, kdežto já se budu snažit zabránit tomu, aby se vůbec dostal na svět. Tohle bude divná cesta osudem, který má završit celou akční trilogii. Tohle bude určitě příběh s poměrně velkým nedorozuměním v samotném závěru. Máte strach? Ano? Ne? A máte F.3.A.R.? Dostanete jej letos na Vánoce.
[h=3]Kamarádi jen na oko[/h] Chápu, že je pro Paxtona asi trochu nepříjemné stát mi po boku, když jsem ho zabil. Teď je z něj ale nemrtvý duch a možná žádné pocity nemá. Naopak disponuje posílenými psionickými schopnostmi, které hodlám jako klasický voják v poli využít. Kooperace. To je zaklínadlo F3ARu. Ačkoliv mi Paxton nedůvěřuje a já ho ze srdce nenávidím, budeme spolupracovat. Musíme, protože mezi námi a Almou stojí nejen tisíce vojáků, ale také hordy mutantů a neznámých anomálií.
Naše násilně utvořené kamarádství jsme předvedli už v hratelných demech. Mohli jste nás vidět třeba v jakési hale plné anomálií a mutantů. Prolézali jsme pokoje i podlaží a navzájem si pomáhali. Já jsem většinou běžel napřed, protože dávám čtyřstovku přeci jen o něco rychleji, než kterýkoliv nemrtvý, a likvidoval jsem nepřátele útočnou puškou. Paxton pak v podstatě dočišťoval interiér, nebo mi protivníky přihrával psionickou sítí přímo před hlaveň. Po akci jsme se společně stali svědky tradičního éterického snění, ale tentokrát bylo ještě více nesrozumitelné, než obvykle. Rozmazaný obraz v podstatě nic neznamenal, a jakmile jsme se dosmýkali do přízemí a vyšli ven, divadlo skončilo.
Další ukázka nás zavedla na kolejiště vybouraného vlaku uvnitř mohutného mostu nad oceánem. Zmutovaná zvířata podobná těm ze Stalkera měla choutky Doomu 3. Chvíle nechápajícího ticha prořezávaly jejich rychlé skriptované výpady. Když jsem šel vagonem k zadním dveřím a těsně u futer se přehnalo černé ocasaté cosi, krve by se ve mně nedořezal. Jindy ve mně hrklo úplně zbytečně - to když mi třeba můj metalový účes provětralo hejno neškodných vran.
Paxton věděl jak na příšery. Svojí oblíbenou ohňovou aurou je přiměl nehnutě levitovat nad zemí, abych je mohl lépe trefit. Bylo to pohodlnější a efektivnější, než kdybych je sám mezi vagony naháněl. Pak se bratr předvedl i jinak. Svou mentální silou se dokázal na dálku vcucnout do jakékoliv osoby v zorném poli a na chvíli ji ovládat. Takto se snadno mohl na chvíli stát řadovým vojákem a překvapit své „kolegy“ střelbou do vlastních řad. Pálil z vojákovy útočné pušky, samozřejmě. A to i za pomoci bullet-timu, který normálně čerpám já. Po chvíli z nepřítelova těla vystoupil a tím jej zabil.
Následně jsme vylezli na vozovku mostu a akce se radikálně změnila. Mezi poházenými bednami jsme využívali módního systému krytí na způsob Gears of War a útočili jsme na dobrou patnáctku ozbrojených vojáků. Situace byla poměrně nepřehledná až zmatená, čemuž nasazoval korunu můj neustále zkrvavený výhled, signalizující ohrožení života. V divoké přestřelce se duchařsky rozvláčný Paxton sunul rychlostí raněného mrože, ale jakkoliv působil komicky, byl mi opět výrazně nápomocen. Zvedal své protivníky do výšky, a pokud jsem je i přesto nedokázal trefovat, spaloval je sám červenou aurou ze svých rukou. Nakonec jsme skončili v křesle obrněného mecha a čistili si cestu kulometem a raketomety. Za výborně zpracovaných výbuchů a efektů prachu jsme likvidovali nejen vůkol stojící auta, ale dokonce také útočící vrtulník.
[h=3]Méně strachu, více akce?[/h] Telekinetik Fettel slibuje zcela jiný zážitek z hraní než akční Point Man.
Jak je patrné, naše scéna vůbec nepůsobila hororově. To fanoušky prvního dílu určitě nepotěší. Byla to spíše temná apokalypsa. Rozbořený most s trčícími kusy železobetonu připomínal rozmlácenou infrastrukturu z Falloutu 3, jenom pod dekou hnědého mračna a smogu. Těžko říct, zda my dva s Paxtonem ještě dokážeme budit strach. Ten se přece jen nejlépe vytváří na tělo osamocenému bojovníkovi. Scénáristé F3ARu chtějí jít jinou cestou. Cestou nejistoty mezi námi, bratry. Paxton (pokud budete hrát za něj, což samozřejmě lze) si může občas postavit hlavu. Svými nadpřirozenými schopnostmi vidí skrytá místa a portály, o nichž mi nemusí říct, a na chvíli se mi dokonce může na vlastní pěst ztratit. To poté, co zvolí jinou cestu levelem. Je otázkou, jestli my dva vůbec budeme chtít po celou hru spolupracovat a dokonce je skoro jisté, že napětí mezi námi se bude s postupem příběhu zvyšovat. To se má projevovat narůstající nejistotou a snad i tím nejdůležitějším – strachem…
Nechejme už Point Mana v klidu přepucovat Rakow G2A2. Nepříliš zkušený tým Day 1 Studios má totiž na vyleštění třetího FEARu ještě necelý půlrok a za tu dobu se v gameplayi může ledacos změnit. Nosná pointa však již nikoliv. Završení jedné malé velké mysteriozní série si podle prvních dojmů může brát více z akce druhého dílu než tísnivosti z originálu. A to samozřejmě právě díky kooperativnímu módu, který druhému hráči dokonce dovolí i libovolný přístup a výstup ze hry v kterémkoliv místě příběhu. Jednoznačný verdikt je samozřejmě velmi předčasný. F.3.A.R. může být originální, intenzivní a strhující, stejně jako nepochopitelný, překombinovaný a mdlý. Závěr roku očekáváme s napětím.
